Společenská třída oddaných bojovníků-samurajů, existovala od dvanáctého do devatenáctého století. Tito chladní válečníci nedávali najevo žádné emoce, až na hněv, který ovšem ve vteřině dokázali ovládnout na nejvyšší míru koncentrace. Vynikali svou oddaností pánovi a řídili se morálním kodexem bušidó (cesta válečníka). Největší potupou pro ně bylo padnutí do zajetí.

Proto raději volili v bezvýchodných, nebo pro ně ponižujících situacích běžně smrt. Kodex nepřipouštěl zajímání zajatců a udělení milosti. Naopak ke zvykům samurajů patřilo uřezávání a sbírání hlav svých nepřátel. Při boji se zaměřovali na nekrytá místa, jako byl krk, podpaží, či zákolení. Při zasažení útočníka většinou nešlo jenom o pouhou sečnou ránu, ale obvykle o oddělení končetiny, či hlavy. Zásluhu na tom měl tvrdý dril, kterým válečník procházel už od dětství, ale také jeho velmi kvalitní výzbroj.

Její součástí byla nezbytná katana, meč, se kterým byl samuraj spjat duchovně a téměř nikdy ho neodkládal. Zrození této zbraně bylo dílem mistrů, kteří na její výrobě pracovali až tři měsíce a tento zdlouhavý pracovní postup provázely různé duchovní rituály.Na šedesáticentimetrový meč bylo použito dvou druhů překládané oceli, která navíc během zpracování prošla mnohými procesy, mimo jiné pozvolným ochlazením, kdy se docílí jeho typického zahnutého tvaru. Poslední fází bylo broušení a leštění čepele. Každý mistr si pokládal za čest, vyrobit na zakázku samurajskou katanu a pracoval na ní tak dlouho, dokud s dílem nebyl dokonale spokojen. Svoji práci označil svým podpisem a datem, kdy byla dokončena.

Zájemci, kteří by dnes rádi měli některý z těchto skvostných kousků doma, je mohou koupit ve specializovaných obchodech. Jenom se už budou muset spokojit s jejich převážně strojovou výrobou.